Menu

Aktuální informace

Z galerie

Partnerská obec

Obec krásno

Obec Krásno (SK)

Portály veřejné správy

Naši přátelé

Oddychovka

Flash hra

Historie obce a zámečku Pepčín

Kaplička s křížem ve středu obce

O počátcích obce se můžeme jen dohadovat, není zde nějaké „od“ s přesným datem založení, koneckonců ani u většiny našich měst tomu tak není. S určitostí však na místě, kde leží dnešní Drslavice, existovalo osídlení už v době prehistorické, jak dokazují příležitostné archeologické výzkumy. Poměrně významný byl v letech 1954 – 55 nález depotu nástrojů a šperků z doby bronzové (tj. 1900 – 700 př. Kr.) Našlo se zde i sídliště lidu popelnicových po­lí.

Z doby nám časově bližší, by se mělo pod Oborou, v blízkosti studánky Kopánka nacházet slovanské pohřebiště z pátého století po Kr., tedy z doby imigrace našich přímých etnických předků. Obec jako taková pochází ze středověku,z doby určitě dřívější, než je o ní první zmínka. Takové zmínky se objevují nejčastěji v souvislosti s prokazováním vlastnických vztahů (např. kupní smlouva, darovací listina, zápis v zemských deskách). Drslavice jsou poprvé zmiňovány v období závěru vlády Karla IV., v roce 1373, kdy se jmenují Sezema z Drslavic (DE DIRSLAWICZ). Etymologicky je název obce odvozován od Držislava (ves lidí Držislavových). Patrně stejná byla geneze predikátu západočeského šlechtického rodu Drslaviců, který ovšem s naší vesnicí nemá jinak nic společného. Název obce v historických zápisech vykazuje poměrnou stabilitu (větší než například Hradčovice). A tak můžeme číst z roku 1437 – Super villa Drslawicz, 1466– ve vsi Drslawiczych, 1492 – se vsí Drslavicí, 1612 – Drslawicz, 1671 – Drslawicze, 1751 – Drslawitz, 1846 – Drslawice. Tedy rozdíly tkví spíše v použitém jazyce – latina, čeština, němčina. V souvislosti s Drslavicemi je třeba zmínit dnes již neexistující osadu- Drslavičky, která je jmenována už roku 1417 (VILLA DRSLAWICZKI MINORIS) – vlastnil je tehdy Artleb z Lipiny. Nacházela se v blízkosti obce. Před rokem 1463 koupil Drslavice Jan z Cimburka, příslušník předního panského rodu, od té doby náležela obec k Uherskému Brodu. Dějiny Drslavic korespondují s obecným děním ve státě a jsou umocněny polohou v blízkosti moravsko-uherské hranice. Proto se obci nevyhnuly průtahy vojska, vždyť středem obce procházela frekventovaná cesta (tou byl dán také urbanistický charakter patrný až do současnosti – domy zde lemují silnici a není zde náves). Ještě v novověku, v 17. a zač. 18. století země trpěla, možná víc, než kdykoli předtím, mimo všeobecné útrapy třicetileté války to byly občasné vpády sedmihradských vévodů rebelujících proti habsburkům a pak turkům. A tak i drslavjané zažili krušné chvilky v letech 1605, 1663, 1683, 1704 – 1705. Například v roce 1663 bylo zabito 31 osob, odvlečeno 37 koní, 31 kusů skotu a 245 ovcí.

Podle lánového rejstříku ze 17. století bylo tehdy v obci 29 osídlených domů, dva byly pusté. Ve 2. pol. 18. stol. zde žilo, jak uvádějí zápisy v matrice 276 lidí dospělých a 65 dětí. V roce 1843 již obyvatel o poznání přibylo – 187 mužů, 203 žen, obydleno bylo 75 domů. Populační růst nezastavily ani pohromy, jako byla např. cholera v letech 1831 a 1866.

Obec leží v oblasti výhodné pro zemědělství a není divu, že se touto činností živili prakticky všichni obyvatelé. Třeba v onom roce 1843 se zabývalo zemědělstvím 97 rodin, v obci se chovalo 74 koní, 43 krav, 30 kusů mladého dobytka. Bylo potřeba stále více půdy vhodné k obhospodařování, a tak byly v roce 1880 rozorány a rozparcelovány obecní pasinky Čertoryje a Trávníky. Drslavice prý vynikaly chovem dobytka a silných koní (v roce 1900 – 118 koní, 290 kusů skotu, 139 kusů vepřového dobytka). Pro někoho je možná překvapivá skutečnost vinařské tradice zaznamenané již v 16. století. A ještě v roce 1900 činila plocha vinic 12 hektarů. Likvidaci vinohradů má na svědomí pak i úbytek práce schopných mužů po první světové válce. Na zemědělství byla zaměřena i spolková činnost prožívající svůj „zlatý věk“ v 19. a zač. 20. století, tak zde byli sdruženi chovatelé domácího zvířectva (1906), existoval zde potravní spolek Drslav (1887) a meliorační družstvo (1908). Mimo uvedené profesně zaměřené spolky existovaly: čtenářský spolek Metoděj (70. léta 19. století), Domovina (1923), Omladina (1929), Družina katolických zemědělců (1931). V roce 1943 začal existovat atletický klub a také hasiči.

V Drslavicích se nacházel tradičně mlýn, který v hospodářství obce hrál důležitou úlohu. Nejdříve vodní, po přestavbě v roce 1914 parní mlýn a v krátké době poté, co budovu koupil podnikavý František Otto, elektrický mlýn se čtyřmi složeními a dalším zařízením. Ten se stal nejmodernějším v celém širokém okolí. Po válce znárodněný mlýn pracoval do roku 1958, pak jej převzalo JZD a využívalo jako sklad, v současné době je budova opět v soukromých rukou, ale již neslouží svému původnímu účelu. Rovněž zde byla od roku 1928 Orlovského pálenice, zkonfiskovaná 1950 a zrušená 1958. Drslavice měly vlastní školní budovu, dodnes stojící, postavenou v roce 1883, ale ani ta dnes již neslouží svému původnímu poslání, ale je využívána k podnikatelským aktivitám.

Některé výhody poměrů v prostoru obce, podněcovaly na počátku našeho století velkopodnikatele k využití v jejich prospěch. Prvním takovým počinem, který se měl dotknout obce, byla naplánovaná stavba železnice a stavba železničního nádraží. Tyto smělé plány ztroskotaly v důsledku vzniku světové války v roce 1914. Ještě výnosnější mělo být ve 30. letech postavení továrny na punčochy a podobné textilní zboží, které inicioval podnikatel Tomáš Baťa, ale porucha na jeho letadle ukončila naděje Drslavic na zařazení mezi nová průmyslová střediska. Baťa jednal i o koupi lesa Obora i se zámečkem, což mohlo mít ještě větší význam než zmiňovaná továrna. Dalším důležitým zásahem v hospodaření drslavských občanů bylo období po okupaci v březnu 1939. Základní složky zemědělské výroby se to ale škodlivě nedotklo. Náborem mladých drslavjanů, zpočátku svobodných mužů do Německa, klesl počet pracovních sil v obci, takže zvýšené dodávkové úkoly musel plnit nižší počet pracovníků na polích, a to se stále dařilo. Přímé důsledky války se obce nedotýkaly. Zemědělství prokazovalo celkový vzestup, živnosti i když jich bylo málo, přispívaly ke zvyšování životní úrovně a tak se nežilo vyloženě špatně. Ani samotná fronta nepoškodila složky a zdroje hospodářství,takže ihned po jejím přechodu začali lidé pracovat tam, kde přestali. Druhá světová válka zde skončila 27. 4. 1945, kdy padli při osvobozování dva občané, jeden partyzán a bylo zajato šest němců.

Zde se již dostáváme do období, které znají dobře pamětníci, kdy se radikálně mění podmínky života obyvatel. Zemědělství je povoláním již jen pro družstevníky (JZD ustaveno 1955, většinové od 1959, v roce 1963 sloučeno do JZD Poolšaví). Nutno také vzpomenout, že na katastru obce stál až do roku 1981 zámeček, který si nechal vystavět začátkem století Václav hrabě z Kounic. Zámeček byl zbořen, protože ho „noví majitelé“ nechali zchátrat, podepsalo se na něm i vandalství lidí z okolních vesnic a nebyl zájem o jeho udržení.

Po náboženské stránce je obyvatelstvo tradičně katolické. Byly však i doby, kdy byla třeba hradčovská farnost, kam patří i Drslavice (pokud byla farnost ustavena), husitskou. A nebo v 16. století, kdy na uherskobrodském panství bylo prostředí nábožensky svobodné, byl v Drslavicích čilý sbor Jednoty bratrské.

V současné době se svým způsobem dění v obci navrací do atmosféry počátku tohoto století, znovu probíhají jednání o zřízení železniční stanice, při odbočce do Drslavic byla otevřena čerpací stanice, vedle ní vyrůstá průmyslová zóna, a zdá se, že výhodná poloha blízko silničního obchvatu přiláká do obce další podnikatelské aktivity, které přinesou nové pracovní příležitosti, a to přímo v místě bydliště. Dříve spíše zemědělská obec, protože řemeslná výroba nebyla v obci provozována – ševci, krejčí, koláři, kovář, atd. prováděli řemesla jako přidruženou činnost tzv. „na přilepšenou“, nyní mění svůj charakter především v důsledku rozvoje soukromého podnikání, ale i vstřícného postoje obecního úřadu, zvláště pana starosty. Takové byly tedy Drslavice zapsané na zažloutlých stranách knih v archivech, jiné, jistě mnohem živější jsou ve vzpomínkách pamětníků, jenom zbývá odpovědět: jaké budou? Podrobnější informace např. o přírodních poměrech obce a jejího katastru, povrchu krajiny, podnebí, půdě, rostlinstvu, živočišstvu, zvycích, atd. je možno získat na obecním úřadě, ve spisech po dlouhá léta sbíraných panem Josefem Zemánkem. Mimo jiné se pan Zemánek zmiňuje o sídelní charakteristice obce a částech obce atd. Zajímavé jistě pro někoho mohou být podrobnější informace o hospodaření občanů Drslavic, neméně zajímavé jsou doplňující jména – přezviska, typické pro Drslavice, kterých se užívalo běžně bez urážky na cti. Bylo to mimo jiné z praktického důvodu, protože převládala stejná příjmení jako Hruboš, Chvíla, Prchlík, Šobáň… a bylo je třeba rozlišovat. Tak tedy komu patří (patřilo) Mexiko, Voják, Janek, Závodský, Opálečka, Ošívečka, Brčko, Macůr, Papuláč, Gazda, Tetulák, Lord, Borenda, Čáčor, Sakne, Bagoš, Mamlas, Šabla, Kolohnát aj.? Co říci závěrem? Snad jenom citovat ze spisu pana Zemánka:

„Typický drslavjan byl upřímný, dobrosrdečný, veselý“

Obecní pečeť: vpravo krojidlo, vlevo vinařský nůž, nad nimi tři kvítka. Nápis – „PECIET. POCT. DEDINI. DRSLAWSKE.“

Zaniklý zámeček Pepčín

LEGENDA KE INTERAKTIVNÍ MAPĚ PEPČÍN:

V katastru obce Drslavice stával kdysi zámek s místním názvem Pepčín. V roce 1981 byl srovnán se zemí a tak se dochovalo pouze místo, kde stál – palouček uprostřed lesa Obora.

Zámek začal stavět v roce 1903 hrabě JUDr. Václav Kounic jako své letní sídlo. Původně ho chtěl umístit v Uherském Brodě, ale nakonec se rozhodl právě pro les Oboru u Drslavic. Zámek byl postaven v pseudorománském slohu a měl pět vysokých pater. Hrabě Václav Kounic chtěl onu budovu původně umístit v Uherském Brodě v panské zahradě a panském poli, severně od starého zámku. Nakonec bylo rozhodnuto ve prospěch obory rozkládající se na katastru několika obcí (Vlčnov, Veletiny, Drslavice aj.), v té době kvůli chovu daňků již asi 30. let oplocené. Kapitál získal prodejem lesa Kojatínek Veleťanům, části lesa Bukovina zájemcům z Mistřic a Hradčovic a lesů Špitálka a Chrástka Havřičanům. Finanční záležitosti vedl hraběcí hospodář Hliněný a věci související s přípravou a vlastní stavbou svěřil hrabě svým zaměstnancům, z nichž někteří jeho dobroty a důvěřivosti údajně zneužívali.

Práce započaly roku 1903 a materiál poskytovalo okolí samotného stavebního místa. Kámen se lámal v blízkém lomu, dřeva bylo také víc než dost a vodu vozili ze žlebu nazývaného Kaly. Cihly byly dopravovány přes Drslavice z panské cihelny v Uherském Brodě a skládány nejprve při kraji lesa, hned naproti myslivny, a odtud postupně vyváženy lesní cestou nahoru na stavenistě. Zde se nacházela dřevěná bouda pro lesníky, jež však bylo rozebrána a o kousek dál nahrazena větší, ve které se nacházela i kantýna, jejímž správcem byl hajný Tomala z Vlčnova. Na celé stavbě pracovalo mnoho desítek lidí, zvláště zedníků pocházejících z větší části z Rašovic nedaleko Slavkova u Brna. Ubytováni byli hlavně u lidí v Hradčovicích. K přespolním patřili i studnaři, kteří ve skále vylamovali studnu, a to údajně až do hloubky 50 metrů. Kámen vytahovali rumpálem, jehož pomocí byli také spouštěni dolů. Práce v takové hloubce byla samozřejmě velmi obtížná a namáhavá. Jejich mistr, který se tam nechal spustit, prý poté, co jej vytáhli, prohlásil: ‚Kdyby mně dávali celý svět, už se tam spustit nedám, protože tam nemohu dýchat.‘ Tesaři, pomocníci a někteří řemeslníci byli z okolních obcí. Štukatéři však přišli z Vídně a podle jiné verze dokonce až z Itálie. Zedníci, kteří pocházeli z okolních vesnic, si vydělávali denně 2 koruny 40 haléřů tehdejší rakouské měny, dělníci pak pouze 1 až 1,20 K. Na pořádek dohlížel revírník K. Aujeský, bydlící v Drslavicích, na okraji lesa ve staré myslivně, jemuž asistovali hajní Tomala z Vlčnova a Zemánek z Drslavic. Při budování zámečku byla postavena rovněž nová myslivna, ve které přespával hrabě, když se nechtěl vracet do Brodu. Zavítal-li na stavbu, prohodil s pracovníky vždy pár slov a na jeho stále stejnou otázku: ‚Tak, jak to jde, chlapi?‘ se mu zpravidla dostávalo odpovědi: ‚Ále, pane hrabě, je to dřina‘. Při svých návštěvách prý občas dával lidem na přilepšenou pár krejcarů.

V roce 1905 byl zámek dokončen. Byl vybaven a zařízen tak, aby sloužil k bydlení nejen majiteli, ale také většímu počtu hostů, o čemž svědčilo i dobové vybavení společenských místností. Hlavní z nich byl sál s bohatou a krásnou výzdobou. Chloubou hraběte byla také knihovna, zdobená četnými obrazy holandských mistrů. Nedlouho před svou smrtí (1904) prý svého švagra hraběte Kounice navštívil v ještě nedokončeném sídle i hudební skladatel Antonín Dvořák. K areálu zámku patřily také konírny s bytem pro čeledína, lesopark s altánky a sypanými chodníčky, ale také malý ozdobný rybníček vzdálený asi čtvrt hodiny chůze od zámku. Prostornou věž zámečku s rovnou střechou upravili za hrazenou rozhlednu. Sloužila k překrásné podívané po dalekém okolí. Na obzoru Chřibů bylo možno zahlédnout hrad Buchlov, dále k jihu zase panoráma blatnických vinohradů s kostelíčkem svatého Antonínka, při Vlárské dráze se honosil bojkovský zámek Nový Světlov, takzvané slovácké Miramare. V pohraničním moravském hřbetu Bílých Karpat se rýsovala historicky známá Javořina s televizním vysílačem. Za jarního počasí bylo prý možno dohlédnout dalekohledem i na věže chrámu svatého Štěpána ve Vídni. Zámeček se stal oblíbeným dostaveníčkem umělců a literátů, které si sem Kounic s oblibou zval, neboť on sám, vášnivý ctitel umění, umělecké aktivity finančně bohatě podporoval. V atriu zámečku pro ně pořádal oblíbené koncerty. Z nejznámějších literátů jej navštěvovali hosté: A. Jirásek, J. S. Machar, ale také umělci z daleké ciziny. Objevil-li se hrabě na svém letním sídle, přijížděl zpravidla po silnici od Uherského Brodu a před Vlčnovem odbočil na polní cestu, která jej přivedla kolem vinohradů až k objektu. Dokladem toho je i název této polní cesty, kterou Vlčnovjané dodnes nazývají Hraběcí.

Po smrti svého manžela v roce 1913 dlela hraběnka Josefína většinou v Brně a o zámek se staral hajný s nepočetným personálem. Počátek neblahého konce této stavby spadá do roku 1945, kdy se v zámku údajně ukrývali partyzáni, po nichž pak přišlo vojsko. Tehdy vzala za své knihovna, vzácné olejomalby, starožitný nábytek, ale i sbírka vzácného porcelánu. Bylo spáleno i mnoho knih a rozstřílen krásný křišťálový lustr ve velkém sále. Nemalý podíl na tomto barbarském činu nesou i někteří obyvatelé okolních vesnic. Zámeček byl po dobu okupace uzavřen a dle sdělení hraběnky Josefíny měli prý klíče Němci. Jeho zařízení mělo velkou umělecko-kulturní a historickou cenu, neboť v něm hrabě Václav shromáždil vše, co bylo Kounicům drahého, učinil z něho vzácné muzeum, umístil v něm celý rodokmen, jako i celou svou vzácnou knihovnu. Proto ji za okupace se Musejní společnost obrátila na paní Josefínu, aby jeho sbírky darovala muzeu J. A. Komenského, neboť se právem obávala, že se jich Němci zmocní. Hraběnka Josefína tedy prohlásila, že zařízení muzeu daruje, ale prý až po převratu, po odchodu Němců. Hajný v Oboře (Kučera) zámeček dobře hlídal. Paní Josefínu ale neměl rád a uvažoval, jak by se jej zmocnil. Dle jejího sdělení si prý již do hájovny odstěhoval část nábytku a koberce. Ona byla bezmocná, bála se ho.

Přišel 26. duben. Zámeček byl uzavřen, tichý v lese opuštěný. V Oboře se usadili partyzáni, které prý jmenovaný hajný vedl. Rudá armáda se valila ze svahů Bílých Karpat k městu, Němci ustupovali a Obory se zámečkem si nikdo nevšímal. Až najednou – partyzáni ukázali rudým cestu k sídlu hraběte Kounice, o němž se špatně vyjadřovali. Jejich úmysl byl jasný – zámek vydrancovat. Co se dělo na zámečku jsme první den nevěděli, až najednou jsme se doslechli, že se v něm loupí. Musejní společnost se sešla a jednala o tom, co dělat. Vtom jsme dostal od svého příbuzného, velitele četnické stanice ve Vlčnově, zprávu, že v zámku loupí okolní vesničané a že vojáci vše ničí, abychom tedy zakročili. Pobyt v okolí byl stále nebezpečný, všude byla vojska. Paní hraběnka dlela v Praze. Musejní společnost se obrátila na RNV, aby prohlásil sbírky zámečku za majetek národní, a tak jeho ničení zabránil. I vypravil se zřízenec Zelinger, aby tuto ceduli rusky psanou tam umístil. Bylo však již pozdě. Vojáci na okolní lůza zle v zámečku hospodařili.

Mezitím se o zpustošení tohoto letního sídla dozvěděla i paní Josefína a z Prahy během dalšího týdne přijela do Uherského Brodu. To už se členové Musejní společnosti odvážili do zámečku, který zatím museli hlídat členové MNV ve Vlčnově, v noci pak ho hlídal zřízenec Zelinger, puškou ozbrojený. Jednoho odpoledne vydali jsme se na cestu s paní Josefínou. Šel s námi Pavelčík, Dorazil a Marad, který tu pořizoval snímky. Když jsme vkročili do lesa, hrůza nás jímala. Široko daleko pod stromy jako nic se válely lístky z knih vytrhané, hraběcí kočár převrácený, rozbitý porcelán a sklo celé roztřískané. Spoušť, spoušť. Zjistilo se, že vojáci povolali okolní venkovany, aby se s nimi dělili o válečnou kořist a lupů že se nejvíce zúčastnili Vlčnovjané. Tak to jmenovitě vyplývá z dochovalé korespondence paní hraběnky s četnickou stanicí při vyšetřování zkázonosného díla. Dokonce i pisatel školní kroniky ve Vlčnově věnoval v té době události celou kapitolu s udáním jmen přímých účastníků. Později byla všechna zapsaná jména neznámou osobou důkladně začerněna. Z popudu Musejní společnosti vydal RNV vyhlášku, kterou rozšířily hlavně farní úřady, aby venkov vrátil všechno uloupené do 24 hodin a že se pachatelům zaručuje beztrestnost a budou přísně potrestáni, jestliže neuposlechnou. Bylo po druhé hodině odpoledne, co jsme do zámku vstupovali. Krásná kovová brána byla pryč. Byla odnesena až do Hradčovic, kde měl ruský oddíl své komando s velitelem. Odkapní roury byly také utrhány. Když jsme vešli do atria prvního patra, zastihli jsme tam čtyři vojáky, kteří pálili knihovnu hraběte Kounice a pruty se hrabali v popeli. Uprostřed ležely trosky skleněného lustru. Ve světnicích již nebylo mnoho. Roztřískaný cenný nábytek, papíry, sláma, třísky, rozbité sklo, porcelán, obrazy – a bylo jich zde na sto padesát, velikých originálů, holandských a jiných mistrů, ty všechny byly z rámu vyřezány. My jsme zachránili už jen dva, uchystané také k odvlečení a třetí nožem pořezaný. Marně žádal brodský komandant hradčovského, aby ji vrátil. Je prý to válečná kořist a že mu nemá do toho co mluvit. Klavír, který dostal hrabě od příbuzného Antonína Dvořáka, byl Rusy také odvlečen a uložen v šopě v Drslavicích.

Marné byly snahy našich orgánů, aby se tento milionový a nenahraditelný majetek mohl zachránit. Dr. Pavelčík marně přítomným rusky vysvětloval, že přítomná majitelka je prostě hraběnka. ‚Buržuj, buržuj….,‘ stále opakovali. Konečně však svého díla zanechali, vyšli ze zámečku a pozorovali z povzdálí, co se bude dít. A tak z velmi cenné knihovny hraběte, čítající přes 3000 svazků v řeči francouzské, německé, anglické i české, nádherných rytin…, zachránili jsme sotva 900 a to zčásti poničených. Jeho rodinný archiv s rodokmenem byli zničeny úplně. Sklo velmi staré a cenné, porcelán delfský, míšenský aj., cínové nádobí všechno bylo roztřískáno. Paní hraběnka si také vyžádala snímky, aby je také mohla ukázat panu prezidentu Benešovi. Jeden z partyzánů na jeden čestný diplom hraběte napsal tužkou: Největší gauner na Moravě. Pod to dali své červené razítko a opatřili dvěma podpisy. Zámeček byl již hlídán také strážmistrem z Vlčnova, který se právě dostavil. Vzápětí nato se okolí počalo hemžit hlavně Vlčnovjany. S uloupenými předměty přišli celé procesí. Někteří přijeli s povozy. Vraceli pohovky, křesla, nábytek – tolik toho měli. Jiní přijížděli s trakaři, další na zádech s krosnami či s kufry v rukou. Vše se odváželo do muzea.

Pan farář hradčovský Jindřich Koželuha a vlčnovský František Šesták promluvili farníkům do duše. A tak židle, stoly a další shromažďovaly se v Hradčovicích, knihy zase na četnické stanici ve Vlčnově. A lidé nám chtěli ještě dokazovat, že vlastně oni toho zachránili. Vlčnovský pan učitel musel pak s dětmi ještě mnoho dní v lese oboře sbírat rozbité knihy, papír, archiválie, trosky skla a porcelánu, které už nikdo nedal dohromady. To, co jsme v muzeu zachránili, dává jen tušit, jaké skvosty vysoké umělecké ceny byly tu ztraceny lidským vandalismem, lidmi, kteří velmi brzo zapomněli na velikého mecenáše, na dobrého vlastence a přítele lidu – Dr. Václava Hraběte z Kounic. Neviděl jsme nic hroznějšího než spálenou staroměstskou radnici od nacistů a zpustošený, vydrancovaný zámek hraběnky Josefíny od postupující osvoboditelské armády.

To znamenalo začátek postupné likvidace a chátrání celého objektu, jež trvalo několik desítek let, aniž by byla podniknuta jakákoli, byť sebemenší aktivita pro záchranu tohoto svým způsobem unikátního díla architekta Václava Wittnera, jehož stavby dodnes zdobí některá naše města. Popud k záchraně dávali nejen jedinci, ale i seskupení kulturně smýšlejících lidí, snažících se památku zachovat, ale bezvýsledně. Na základě rozhodnutí ONV byl v roce 1981 srovnán se zemí.

Zámek Pepčín stával na zalesněném vrchu lesu Obora asi 1 km severovýchodně od obce Vlčnov. Dnes se dochovala pouze mýtina v lese, kde zámek stával. K tomuto paloučku v lese Obora vede polní cesta zvaná „Hráběcí“, po níž jezdíval hrabě Václav Kounic na své letní sídlo.

Hlášení rozhlasu

Podporujeme

Starosta obce

„Výkon mandátu starosty obce vnímám jako veřejnou službu občanům Drslavic, od kterých jsem získal důvěru i právo zastupovat je při správě obce.“

Náš senátor

Patrik Kunčar
ul. Přemysla Otakara II. 2476, první patro
Uherský Brod

Úřední hodiny:
po 8:00 – 12:00,
14:00 – 16:30
út 8:00 – 12:00
čt 14:00 – 16:00

Telefon: +420736156725
E-mail: kuncarp@senat.cz

Anketa

 
Tato anketa končí 31.12.2017.

Počasí

Čtvrtek

11 °C

Ztratil se Vám pes?

HZS radí veřejnosti

Najdete u nás


Prodejna svíček

Tip na výlet


Baťův kanál

Poděkování